INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od prvního EP uběhly čtyři roky a SKYWALKER si v té krátké době vybudovali stabilní pozici na domácí hardcore scéně. Jejich debutové album je široce rozkročeno mezi těžkotonážním hardcore a pop-punkovým cukrkandlem a tvoří nenudící, barevnou mozaiku, která i přes svoji pestrost drží pevně pohromadě. Popravdě nic lepšího než „Liberty Island“ jsem z domácí tvorby v rámci melodického hardcoreu vloni neslyšel a i přes to, že mi většinou chytlavé zpívánky u hardcoreových kapel otevírají kudlu v kapse, musím tady vyseknout poklonu. SKYWALKER prostě umí poskládat rozdílnou hudbu tak, aby ve výsledku nebyla cítit křeč. Poprockové písničky typu „Jelly School“ album přirozeně provzdušňují, stejně jako kytarové melodie, jež jsou citelně nasáklé americkými párty-punkovými výrostky.
Pokud se zaměříme na to, co tvoří základ této desky, je to bez pochyb energický melodický hardcore, který má rád halekavé refrény a zpívané tlumiče. Lopaťácká přímočarost tu nepůsobí fádně, protože si „Liberty Island“ rádo odskočí zablbnout jinam. Tu do elektrického intermezza, jindy k deathcoreových breakdownům. SKYWALKER natočili nenudící hardcoreové album, které obsahuje spoustu silných motivů v kytarách i zpěvu, a i když neoslní ničím novým, působí přirozeně a pozitivně.
7 / 10
Liberty Island (2014)
Babylon (2012)
Arkham (2011)
Hic Sunt Leones (2010)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Jiný Břeh, Redfield Records
Stopáž: 32:00
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.